Plochá doba... aneb Vítete v 21. století

Upozorňuji, že je to mé vylití nervů, tak jen ať víte...

Jsem naštvaná. Lidé časem zploštěli. Ale proč?
Pokud dovolíte, začnu školou. Je pár skupin žáků:
1) Žáci, jež škola baví. A baví je proto, že jejich učitele baví učit, mají rádi předmět, který vyučují a to natolik, že nepodávají holá fakta, ale snaží se je obohatit o zajímavosti, nebo informace navíc, o nichž si myslí, že by mohly vyučované bavit... říkejme jim učitelé květnatí. (Později pochopíte)
2) Žáci, kteří si myslí, že je jejich povinností, aby je škola bavila, a tak je prostě baví. Ať je vyučují učitelé ploší, nebo ti květnatí. Tyto lidi nepochopím. Byli seznámeni s tím, že škola je zábavná, a tak je prostě baví bez ohledu na to, jestli je skutečně baví. Mám krásný příklad v jedné mé spolužačce - Je v prváku, má samé jedničky a má školu ráda, pokud něčemu nerozumím, nechápe to, protože ona sama tomu rozumí už jen proto, že je prostě normální tomu rozumět. Tito lidé, by se dali přirovnat k robotům.
3) A pak je tu typ třetí. To jsou žáci, které škola už z principu nebaví. Musí tam chodit, učí je ploší učitelé, učící odrážkovitě. Tito ví, že škola nebude trvat věčně, a tak se ji snaží prostě prosedět.

Jsou tu samozřejmě ještě další skupiny, třeba jako já, kteří se snaží školu nějak zpříjemnit, když už je tedy tou povinností a najít si předmět potěšující.

Ze třetího typu lidí se většinou vyvinou človíčci, kterým jde hlavně o peníze a ty získají prací. Ta jim ovšem přijde jako pokračování školy. Proto se ji snaží odbýt stejně jako školu, což vede k určitým věcem.
Tito lidé ví, že kýžené peníze, jinak než vzděláním, nebo manuální prací nedostanou. Proto si hledají obory s nejjednodušším nástupem a učivem. A všichni už víme, co se nám nabízí. Tady mám zase krásný případ místního gymnázia, které bylo ještě do minulého roku rozděleno na gymnázium a SOŠ, tedy pedagogické lyceum. Přihlášením na pajdák měli poměrně nenáročný obor s maturitou, což je pro žáky, pardon, teď už studenty, třetího typu jako dělané.
Tito ploší lidé tedy vystudují a jdou učit. Jelikož si ale ani ve škole nehledali něco, co se jim bude líbit, učivo jim bylo podáváno odrážkovitě, bez květnatosti, třeba i zajímavostí a ukázání, že můžu i bavit, tak si jistě dokážete domyslet, jak bude taková to výuka vypadat. Ano, bude z nich další generace plochých učitelů, myslících si, že žáci v lavicích sedí se stejným zanícením, co oni tehdá. Tedy žádným. To je přece ale potřeba je řádně probudit, navodit strach, že oni se nedostanou ani tam kam on. A pokud ano, tak mu vezmou místo. Tudíž jsou opět dvě možnosti, buď se musí dostat níž nebo nikam. Ale to už je mu jedno. On jim podá odrážky a dělejte si s tím, co chcete. Já na konci měsíce dostanu své prach a to mi stačí.
To je život, co?
Nemůžu jim křivdit, třeba jsou tam i takový, kteří se snaží, aby se ostatním neopakovalo to, co jim. Ale těch bude pomálu.

Chtěla bych aby bylo více květnatých učitelů, kteří umí učivo dobře podat, aby měl žák pocit, že to baví učitele, tudíž by to mohlo bavit i jej. Vypráví příběh, to je ono. Vím, že je to těžké, ale malinko by to snad šlo.

Mrzí mě, že doba květnaté mluvy, řeči těla, domů, oblečení, života, dopisu už odzvonilo. Je tu pár jedinců ( a nemílím-li se, patří mezi ně i lolity), kteří nechtějí jen odžít svůj díl, ale chtějí ho prožít. Toto je nádherně prezentováno na architektuře. Myslím, že lidé, možná aniž by chtěli, prezentují to, jak prožívají či odžívají právě na domech. Jen si představte dům z dřívějších dob ... Fasáda plná převisů, často uměleckých děl, reliéfů... A dnes? Strohá kostka. Dříve si lidé život užívali, dnes odžívají, je v nich příliš minimalismu. Ano, dnes se hodně hledí na energie, ale všimněte si - peníze!

Jak už jsem ale psala. Nejsou takoví všichni... jen je jich moc...

Omlouvám se, pokud tomu nerozumíte, nezajímá vás to... Nemusí... Jen na mě doléhá, jaká jsme žroutská společnost... škoda.

Král je mrtev, ať žije král! ... 2013

Jelikož byl pro mě rok 2013 velice významný, rozhodla jsem se napsat malé shrnutí. Proto prosím, vypněte své mobilní telefony, pohodlně se usaďte a vychutnejte si následující...

Rok 2013 začal úplně normálně, i když vlastně ne. Už v té době jsem věděla, že chci mnohé změnit. Nějakou dobu jsem promýšlela lolitu, poslouchala j-rock, koně se stávaly druhořadým tématem. nakonec jsem si založila "zahradu" - Miu garden. Že jste si ještě nevšimli názvu stránky? To nevadí, nikdy jsem ho nevyzdvihovala... ale proč si jej neosvětlit... Ve většině zahrad neroste jen jedna květina, jen jedno stéblo trávy. Vždy je těch květin či stébel více. Žijí si poklidně jeden vedle druhého, čas plyne, oni rostou a zahrada se tím mění. Stejně roste a mění se i tato zahrada. Časem, jednotlivými články, vzpomínkami a zážitky. Proto Miu garden. Někdo by napsal Miu's garden, nebo jiné, ale mě se to líbí právě tak, jak to je. Nemusí být vše podle pravidel, ne? :)
Když jsem tedy osvětlila název a někteří si ho konešně všimli, můžu pokračovat...
Leden byl ve znamení přemlouvání rodičů a postupného připravování je na následující rok. Ovšem, přípravy započaly již mnohem dříve, ale někdy to trvá malinko déle. A to je právě můj případ. Na první sraz jsem šla na mé narozeniny, tedy 9. 2. do Olomouce. Ne, prosím nepřipomínejte mi ho. Ještě teď přemýšlím nad tím, jak jsem tak mohla vůbec vyjít z domu. Ale dalo mi to hodně.

V březnu byla jedna z akcí, na kterou nezapomenu snad celý život. První slet krvavých motýlů. Poprvé jsem byla ve společnosti lidí smýšlejících stejně, nebo aspoň podobně jako já a seznámila jsem se (ještě jednou naživo) s Dasty. Děkuju :3
V té době jsem ovšem nevěděla, jak mi tito lidičkové přirostou k srdci.

V dubnu jsem si konečně splnila jeden ze svých snů a udělala si licenci. Konečně, po deseti letech nejsem brána jako "jezdec amatér", ale stala jsem se jezdcem. I se sáčkem na noze díky prasklé podrážce. Jo, v tom sněhu to bylo obzvlášť příjemné... Doteď jsem si nekoupila nové boty :3 (omluvte mě na fotce, lepší nemám... kůň Roxette)

Květen se nesl ve znamení Animefestu. Jak jsem právě na tento víkend připravovala rodiče už od listopadu 2012, tak mi stejně bylo povoleno jet až dva dny před odjezdem. Jo lístek byl drahý, ale ta akce... Gackte, to stálo za to! Zatím nebyla překonána.

Všimněte si, že jízdenky nejsou potištěné :3

Na konci června se uskuečnil "pique-nique" ve Frenštátě pod Radhoštěm (ve Frenu), kde jsme se neupekli jen díky deštníkům. Ale byla to velice příjemná akce s lidmi, kteří se řadí mezi ty, jenž nechci ztratit.
Červenec i srpen byl chudý na jakékoli příjemné zážitky. Ale nesmím opomenou ani závody, které mě potěšily a odnesla jsem si z nich i pár výtězství. :) ... Jedna z těch příjemných skutečností je i ta, že nám přibyl do rodiny Piškotek. Jet v autě a vědět, že za vámi ve vozíku je váš, VÁŠ kůň je něco neuvěřitelného. Co také stále nechápu je, že náš Mistr jel ve vozíku poprvé a ani se nezapotil. :D

V září jsem nastoupila do nové školy v Olomouci. Od té doby je "Svatá trojice" konečně pohromadě.
V říjnu se konal druhý slet. Další skvělý den ve společnosti lidí, které zbožňuju. Zajímavé, jak se můžou dva lidé seznámit.

Omlouvám se, ale nemám moc fotek, tak aspoň já... Vypadám tu velice zajímavě. Tak Bež žubů ... No prostě divně :D

A v listopadu přišl Akicon. První delší akce, na kterou jsem vytáhla lolitu a zjistila, že spodnička je velice praktická věc. :3

Kan se hrabe neko-lolita :3

Rok 2013 byl tradičně zakončen cestou do Vídně. Myslím, že minulý rok to bylo lepší, ale měla jsem velkou radost, že jse mohla znova vidět obraz, který mě fascinuje. Ta vrstva barvy... Naprosto úžasné. Ale o něm jsem už psala. musm se krotit, já vím :)

Ta budova byla nádherná ...

Přeji Vám všem do nového roku mnoho štěstí, zdraví, zářitků, radosti, lásky a dalších krásných věcí... Ať Vám koně jdou! ... Vaše Miu :)
Král, rok 2013 je mrtev. Ať žije král... 2014

Šťastné a veselé :)

Blíží se nám Vánoce a sníh (jako každý rok) nikde. Stále doufám, že se ráno probudím a malé třpytivé sněhové vločky budou zdobit svět za oknem. A ono nic. Ale tak... kdo si počká ten se dočká. :)
-doufejme-
Naštěstí se dá dělat plno jiných věcí, když vás někdo stále netahá ven na lyže :) ... Tak například šít.
Někdy tento/příští týden, by mi měly dojít látky na novou sukni. Ani nevíte, jak moc se na ni těším. :3 *A doufám, že to nepokazím... heh*

Šťastné a veselé Vánoce! :)

 

The Piano Guys

Vídeň 18. 12.

Ve středu jsem se docela nečekaně dostala s výtvarným oborem ZUŠ (z Nového Jičína) do Vídně. Když jsem se dozvěděla, že jedu, málem jsem vyletěla z kůže :D
Jako první jsme navštívili Umělecko-historické muzeum. Vřele doporučuji! Už jen budova stojí za zhlédnutí. Veškeré stěny byly z mramoru, sochy, malované stropy, výzdoba, atmosféra, expozice, ... Vše úžasné.
Hlavní téma zde byla výstava Luciana Freuda, jednoho z nejvýznamnějších malířů 20. a 21. století. Jeho malby vyzdvihovaly nedokonalosti nebo naopak přednosti, vyjímečnost a nepoměry jednotlivých modelů. Často maloval i autoportréty, kde také vyzdvihl své nedokonalosti (jedno oko menší a přivřenější než druhé). Maloval hlavně svou rodinu a přátele, ale jeho častou modelkou byla i Sue Tilley, na které jej fascinovala její objemná postava. Bylo o něm také známo, že když maloval, celí se omotal do bílého prostěradla a následně do něj otíral štětec. Tyto prostěradla se pak zmuchlaná vyskytují na pozadí mnoha obrazů.
Velice zajímavá výstava. Nemohla se fotit, proto vám žádné fotky nemůžu ukázat, ale byla prokládána výstavou obrazů s biblickými motivy, těch tu pár máte a interiér. :)

Výstav zde bylo víc. Třeba mince, medaile Starověké Řecko a Egypt...

 Řecko...

 Egypt...

Následovala malá procházka po Vídni a další zastávka byla v galerii Albertina. Výstava Henriho Matisse a "Fauvistů" byla sice zajímavá, ale připadala mi velmi primitivní. Moc se mi to nelíbilo. Možná, jsem zrovna tomu nerozuměla, ale pokud nejsou poměry, úhly, perspektiva správně... já nevím. Velice jednoduchá malba. Něco jako, když strčíte dítěti do ruky pastelku a chcete po něm, aby namalovalo domeček. Už se bude snažit jej zasadit do prostoru, ale vznikne jen něco tomu velice vzdálené. Tak mi to přišlo. Ale je to jen můj názor.
V Alberitině se nemohlo fotit, tedy v této expozici. Proto fotky nemám, ale dám vám sem aspoň fotku mého oblíbeného díla. Netuším, co se mi na něm tolik líbí... Možná ta vrstva barvy, ale je zajímavé a velice ráda jsem ho viděla znovu.

 Jmenuje se Obraz v Krajině ( Karel Appel - 1961) a nachází se ve stálé expozici, kde se fotit může :)

Moc jsem si to úžila. Pokud budete mít někdy cestu do Vídně, tak nezapomeňte navštívit některou z galerii (je jich tu spousta), určitě nebudete litovat. Vidět obrazy na živo je úplně něco jiného, než na fotkách. Ty tahy štětcem, otisky prstů, přemýšlet, jak obraz vznikal, kolik si s ním dal malíř práce, ta vrstva barvy ... Miluju obrazy :3

Domů jsem přijela kolem desáté a čekalo mě překvapení. Bráška... a obrázek... :3

1. prosinec :)

Akicon 2013

Proč já si vždycky uvědomím, že jsem si to fakt užila, až po příjezdu domů? No jo...
Když to vezmu kolem a kolem, tak mi Aki začal už ve čtvrtek. Nesnáším balení a přemýšlení nad věcmi možnými i nemožnými. Kdyby náhodou pršelo, kdyby se mi zašpinily podkolenky, kdybych byla nucena spát na podlaze mimo tělocvičnu, jestli mi budou mrznout nohy, tak jako obvykle, ... Bylo toho moc, ale přežila jsem do pátku a teď už jen zvládnout školu. Lidi, tak dlouhé dopoledne jsem snad ještě nezažila, ne, před AF to bylo horší, ale i tak. :D ...
Cesta vlakem ááá tolik očekávaný okamžik je zde! Že Akicon není daleko jsme poznali okamžitě při vystoupení z metra. Malý človíček pochybného původu s květovaným spacákem a velkým batohem nemohl být nikdo jiný, než jeden z nás. Tak jsme ho odchytili. Později se to ukázalo jako dobrý tah, jelikož jsme žádná neměla ani tucha, kam máme jít. Je pravda, že cestu nevybral zrovna jednoduchou, ta velká bahnitá kaluž před ostnatým keřem se na podpatcích ( i když nijak velkých) a s kufrem v ruce nepřekonávala zrovna dobře, ale nakonec jsme to zvládli. :)
Prošli jsme sídliště a jako oáza na nás vykoukla budova kulturního centra Zahrada. Ano, byla to úleva, nejen pro moje nervy, ale i nohy, vykazující nemalé známky potřeby ošetření.
Přihlásili jsme se, "ubytovali" a hurá mezi své. Hned jsem si našla Twentie, nemohla jsem se jí dočkat :3. Následovalo hledání Vlčka a podařilo se. Všichni byli spokojení :)

Když se teď tak na to dívám, tak jsem byla jen na dvou přednaškách, a to navíc ne na těch, na které jsem jít chtěla... No co už :D

Následující program probíhal asi takto: Ven, dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř, nahoru, dovnitř, ven ... nebo tak nějak. A jelikož se Arzenka rozhodla, že připínat na jeden veřer lísteček je zbytečné, tak jsme pokaždé při vcházení dovnitř byly upozorněny, nebo konkrétně Arzí, že pokud ještě jednou bude viděna bez lístečku na očích, tak proběhne osobní prohlídka... Ale jak se ukázalo, tímto milým gestem, si nás onen strážný zapamatoval a později stačilo říct jen: "To je ta, co jste jí chtěl udělat osobní prohlídku" a byly jsme vevnitř :). Šak proč se nezapsat do paměti jednoho orga hned první večer konání conu, že? :D

Ale teprve, až jsme se rozhodli jít kolem jedné hodiny ráno spát to začalo být pořádně zajímavé. Ano, byla nám sice držena místa, ale v tělocvičně se věci teleportovaly závratnou rychlostí na různá místa velice efektivně, takže nám z míst na spaní zbyla místa na kufry. Proč ne, já se se svou výškou natáhnu i na malém místě, ale co ostatní?
Nakonec se vše vyřešilo a místa bylo dost pro všechny. Smůlu měl jen Vasil (Saret? říkám to dobře?), který přišel pozdě, a tak na něj vyšlo místo přímo uprostřet dopravní tepny. Bedna-san posloužila jako polštář :D.

Jak se spalo na Aki ... vepředu, to dřevěné s dírama pověstná Bedna-san. :3

Musím uznat, že podlaha byla opravdu velmi pohodlná. Netuším, jak se jim to povedlo, že nestudila, ale spalo se opravdu dobře, klobou dolů. Podle toho to tak ale taky vypadalo. Tradičně jsem usla jako první -.- Proč nemůžu aspoň jednou vydržet vzůru déle, než pět minut po zalehnutí do spacáku? Já vím, že věčina obyvatel tělocvičny by za okamžitý spánek dalo i placku, ale já chci být aspoň jenou součástí nočního života mích přátel. Ona je v noci věčí sranda než ve dne, to vím moc dobře... Asi mi to není souzeno :/.

Sobotní ráno bylo krásné, probudila jsem se dle plánu 6:15. Normálka :D ... Byla bych vzhůru první, kdyby Arzí a Vlčkem vůbec spali. Ihned mi bylo oznámeno, že jsem opět mluvila (křičela) ze spaní. Zajímalo by mě, co to bylo, protože vím, že se mi zdál zajímavý sen, jen už nevím o čem. Škoda. Postupně se probouzeli všichni ostatní spoluležící a v tělocvičně zdaleka nebylo takové ticho jako před pár hodinami. :)

Spodnička už mě čekala, a já se na ni těšila. Spalo se na ní dobře, ale pod sukní, přece jen zastane lepší funkci než polštář. Fotky ze soboty mám. Ale jelikož jsem měla neúplně vyhovující vrček, tak není radno je někde zveřejňovat. :) ... Ale tak aspoň jednu :3

Tahle se mi hrozně líbí ... Je taková uvolněná :)

Až při scházení schodů mi došlo, jak jsou bloomersky užitěčná věc. Nejen že jsou neuvěřitelně pohodlné, ale cítíte se tak dobře, když se někdo snaží nahlédnout pod sukni a se zklamaným výrazem odchází :D.
Vpodstatě celá sobota probíhala podle stejného scénáře, jako páteční večer s pár vyjímkami... Arzi si vzala costplay L-a (ona je bezkonkurenčně nejlepší L na světě! Dokonalost sama... a ty kalhoty, ty by chtěl každý :D ) a připla si lístek, u vchodu se změnil strážný, Vlček si vzal taky costplay a vytáhl i vlčka :3 ... boží to věc! (Packy proputovaly rukama snad každáho z nás) a Dai-chan se Shilly taky costplay.
Lidičky musím vás pochválit, všichni jste to měli naprosto dokonalé. Každý si našel své fanoušky (že Shillynko :3) ... A když říkám každý, tak každý. A já tomu nemohla uvěřit, nebyl to sice fanoušek, ale "pozorovatel", ale to vyjde na stejno. Matěji děkuju, šok byl dokonalý... A promiň, že si tě pamatuju podle pruhovaných podkolenek a zelených bot, ale ono je to dosti dobré poznávací znamení :3.
Za sobotu jsme stihli ty dvě přednášky ... První už si nepamatuju, ale určitě byla zajímavá :3 a ta druhá - Yaoi parings everywhere. Slečny si s přednáškou daly zřejmě hodně práce a na to, že to byla vaše první, tak se povedla, určitě to ještě vypilujete :)
Někdy během dopoledne nás napadlo navštívit místní Lidl. Líbila se mi ta představa otaku v supermarketu, vlastně miluju fotky otaku v obchodech obecně, jsou tak výstižné. :D ... Plán byl tedy zrealizován. Výsledek posuďte sami ...

... A po návštěvě Lidlu se šlo na oběd na Chodov ... Víte vy vlastně proč je to chodov? U toho vchodu tam dole je strašně moc schodů - Schody > Schodov > Chodov - Už víte? ^^ 

Děti z nás měly radost :3 ...
No a po jídle jsme si hráli :) ... A louka pod vánočním stromečkem (ano, čtete dobře, v Praze jsou na začátku listopadu Vánoce) na Chodově posloužila skvěle.

 Červený hydrant... nejlepší fotka vůbec :D
Odpoledne následovalo spoustu fotek, povídání, vlastně všeobecné nicnedělání a užívání si chvíle s přátely, kterých je tak strašně málo.
Kolem jedné ráno se pořadatelé rozhodli zazpívat rozvíjej se poupátko "stereo", tak, že se rozestavěli pravidelně po ochozu a zpustil... A pak se zformuovala Akimašinka... Né, vůbec mě asi třikrát nepiřibrali :D. Budova se otřásala v základech, docela se divím, že nespadla. bylo to zajímavé...

 

... Někdy v té době na nás začala doléhat raní debilita :3...  ( na fotce Vasil)

Když jsme se rozhodli jít spát, tak byl Vlček tam šikovný, že si o Bedna-san zkopl palec... Auu ... 

 Nakonec se zase všichni uložili a já, jako tradičně usla jako první.
A opět jako tradičně jsem se taky první probudila (když zase nepočíám ty dva, kteří nespali, i když tvrdili, že jo).

Pak mi došlo, že dneska příjde Dasty, jo... :D ... Když jsem seběhla schody, tak už tam samozřejmě byla... Chvilku sme si povídali, vyfotili jsme se každý s každým, pak dohromady ... No a nakonec si chtěl někdo vyfotit mě... °-° Co?
Přišel ke mě pán s profesionálně vyhlížejícím fotoaparátem (tomu se nedalo říkat foťák) a řekl něco na ten způsob, jestli může poprosit foto. Já jakož to zapálený fotograf jsem mu odpověděla, že si má stopnout kam chce, pučit mi foťák a já ho vyfotím. Bral to asi jako dobrý vtip, no a pak mi to došlo... On... si chce vyfotit... MĚ! ... Dobře, tak jo... A tak má Miu krásné fotky, na kterých se tváří, jak trotl, proč ne? :D

Pozn.: Fotka s Twentie, které se chci tímto ještě jednou omluvit, že jsem se s ní nerozloučila, a celá naše grupe :)
Když nám začala být zima, odebrali jsme se všichni do tělocvičny, udělali si pohodlí a rozvedli debatu. Netrvalo ale dlouho a do místnosti vtrhl jeden z orgů a docela nevybíravým způsobem nás vyhnal ze zahřáté komůrky.
Jeli jsme tedy na hlavák do (vlastně už to tak můžu napsat, když tam končí každý sraz ^^ ) našeho doupěte BK a postupně se všichni odebrali domů.
Já nesnáším loučení! Já to ta moc nemám ráda... Chtěla bych s váma zůstat, ale bohužel to nejde, a tak je Miu zase zpět v Olmiku za Mr. Piškotem. :)

Děkuju všem za úžasnou akci!

- Vlčkovi se palec ještě nezahoji...

- Ty fotky od fotografa jsem našla, ale nedám vám je...

- Vasil se vrátil do normální podoby ...

- Bedna-san je nezvěstná...

- Svobodu melounům má doma Daiko ...

- Všichni milují Vlčkovy tlapky ...

P.S.: Omlouvám se za pravopisné chyby, ale už se mi to opravdu nechce opravovat :)